Edgar Allan Poe byl (a je) veliký americký básník, jeden z největších světových romantiků. A také notorický opilec a podle všeho i narkoman. O to víc udiví, jak precizně uvažuje ve svém eseji Filozofie básnické skladby (česky např. tu). Kterýpak z nesčíslných účinků (...) si mám vybrati v tuto chvíli? A vybere takové, které si romantický čtenář žádá: rozervaného mladíka, bouřlivou noc, ztemnělou knihovnu, strašidelného havrana (víte, že to původně měl být papoušek?), ztracenou lásku, a kdyby to bylo snad málo, skloubí antiku s ďábelskými úklady, klasické vzdělání s šílenstvím, přinutí havrana onomatopoicky krákat a slečnu pokřtí tehdy oblíbeným jménem (dneska by to byla třeba Ema nebo Vaneska). Čistý kalkul alkoholem ničené romantické duše, jaký paradox!

 

S šátkem se to má podobně. Tedy ne že by bylo třeba upadat pomocí návykových látek do deliria.

Počáteční otázka je však táž: Kterýpak z nesčíslných účinků si mám vybrati v tuto chvíli?

 

Aby rozpětí šátku vyhrávalo nad jeho hloubkou/výškou.

Aby spotřeba příze byla přijatelná.

Aby se vzor rovnoměrně rozevíral a šátek se nekrčil.

Aby lem přepony unesl šátek.

Aby se vzor pravidelně opakoval.

Nebo aby se aspoň předvídatelně opakoval.

Aby byl vzor dostatečně jednoduchý na to, aby byl nejlépe po dvou opakováních zapamatovatelný.

Aby byl vzor dostatečně složitý, aby nebyl nudný.

Aby byl originální aspoň v rámci háčkovacích možností.

Aby byl dostatečně zdobný pro ty nositele, kteří se chtějí zdobit.

Aby byl zároveň dostatečně nezdobný pro ty nositele, kteří se nechtějí zdobit.

Aby nevyžadoval jen jediný typ příze.

Aby mohl být háčkován i v plynule jedoucích dopravních prostředcích.

 

Takže naučit takový šátek anglicky krákat Víckrát ne! už nebude žádný problém.